Přísnější podmínky pro prokazování nároku na odpočet?

V jednom z našich předchozích příspěvků jsme Vás informovali o daňových a soudních řízeních týkajících se doměření DPH v případě, není-li možné důkazními prostředky identifikovat skutečného dodavatele a odběratele, což je v rozporu se všeobecným chápáním věci v praxi velmi běžné. Není-li možné identifikovat skutečného dodavatele a odběratele, není možné prokázat naplnění hmotněprávních podmínek například pro

V jednom z našich předchozích příspěvků jsme Vás informovali o daňových a soudních řízeních týkajících se doměření DPH v případě, není-li možné důkazními prostředky identifikovat skutečného dodavatele a odběratele, což je  v rozporu se všeobecným chápáním věci v praxi velmi běžné. Není-li možné identifikovat skutečného dodavatele a odběratele, není možné prokázat naplnění hmotněprávních podmínek například pro

(i)                  uplatnění nároku na odpočet (např. prokázat, že dodavatel tuzemského zdanitelného plnění je osoba povinná k dani registrovaná k DPH jako plátce) nebo

(ii)                uplatnění osvobození u přeshraničního dodání zboží (např. prokázat, že odběratelem u intra‑komunitárního dodání zboží je osoba povinná k dani, pro kterou je intra‑komunitární pořízení zboží předmětem DPH, a která by měla komunikovat své DIČ pro účely DPH dodavateli).

V praxi je zcela běžné, že zboží je předáno od subdodavatele přímo konečnému zákazníkovi, přičemž zboží je fakturováno prostřednictvím distributora, který jej fakturuje konečnému zákazníkovi. V těchto případech bývají veškeré dodací či jiné předávací dokumenty podepsány přímo mezi subdodavatelem a konečným zákazníkem, zatímco důkazní prostředky o dodání zboží subdodavatelem distributorovi a následně distributorem konečnému zákazníkovi absentují. Uvedený problém se zdaleka netýká pouze nákupu a prodeje zboží, nýbrž analogicky se týká i služeb. Jistě ve své praxi identifikujete řadu případů, kdy Vám službu fakturuje určitý poskytovatel, jakkoliv dokumenty o poskytnutí či předání služby jsou podepsány s jiným subjektem, typicky subdodavatelem, který službu objektivně provedl. Důkazní nouze ve věci identifikace skutečného dodavatele pak vede ke ztrátě nároku na odpočet. Pro bližší informace k uvedenému tématu Vás odkazujeme na náš článek „Nový strašák DPH - identifikace dodavatele a odběratele“ zveřejněný v MTV za červen 2022.

V případě zboží je však problematika identifikace dodavatele či odběratele zásadní téma i z jiných než výše uvedených důvodů, neboť stále častěji bývá v praxi prověřováno, kdo komu z hlediska DPH objektivně převedl práva nakládat se zbožím jako vlastník. Jak již bylo uvedeno, zboží je velmi často dodáváno subdodavatelem přímo konečnému zákazníkovi s tím, že předávací dokumentace je podepsána mezi těmito subjekty. V takových případech je v praxi složité prokázat, zda se distributoři zapojení do dané transakce vůbec stali vlastníky zboží z pohledu DPH. Přestože se nejedná o nové téma, neboť Soudní dvůr EU (dále jen „SDEU“) se těmito otázkami zabýval již před mnoha lety, teprve nyní je možné se s touto problematikou setkávat častěji v praxi, a to zejména v důsledku diskuse vyvolané rozhodnutím SDEU ve věci C-235/18 Vega International (dále jen „Rozhodnutí“).

Předmětem Rozhodnutí bylo dodání zboží mezi čerpacími stanicemi, vydavatelem palivové karty (dále jen „Karta“), který dle svého přesvědčení jednal v pozici distributora pohonných hmot (dále je „Vydavatel Karty“) a držiteli Karty, kteří tankují na vybraných čerpacích stanicích pohonné hmoty (dále jen „Zákazník“). SDEU se v konkrétním případě přiklonil k závěru, že čerpací stanice dodává zboží přímo Zákazníkovi, neboť pouze ten se svobodně rozhoduje o kvalitě, množství, druhu pohonných hmot, jakož i o době nákupu a způsobu použití pohonných hmot odebraných přímo od čerpací stanice. Tématem se aktuálně zabývá Evropská komise, která potvrdila obecnou platnost závěrů SDEU a neztotožnila se s myšlenkou, že SDEU řešil velmi specifický případ, který není z pohledu DPH přenositelný do obvyklé obchodní praxe. Dokazování, že vlastnictví ve smyslu DPH přešlo na distributora, bývá často obhajováno na úrovni soukromoprávních dohod, aniž by bylo dokazováno, zda daný distributor má či nemá objektivně práva vlastníka (např. může Vydavatel Karty zamezit odjezdu Zákazníka od čerpací stanice po natankování pohonných hmot do vozidla nebo zamezit, aby s vozidlem odjel jiný subjekt). Prokazování objektivního převodu vlastnických práv na jednotlivé články obchodního řetězce je z pohledu DPH velmi složité a v případě absence patřičné dokumentace téměř neobhajitelné.

Dané téma začalo být stále častěji předmětem daňových kontrol a pro „nepřipravené“ může mít fatální důsledky. Doporučujeme se proto s tématem identifikace dodavatelů a odběratelů blíže seznámit.

Autor: Petr Drahoš, Senior manažer daňového oddělení