Manažera bezpečně poznáte při sportu: EKONOM, 5. 5. 2011

Sloupek Milana Prokopiuse s názvem "Manažera bezpečně poznáte při sportu" publikovaný 5. 5. 2011 najdete na stránkách časopsiu EKONOM a níže.

--------------------------------------------------------------------------------

Podobně jako řada manažerů i já velmi rád a často sportuji. Při nejrůznějších hrách, zejména těch kolektivních, se neustále setkávám s něčím, co mě nepřestává fascinovat, a to s neutuchající potřebou některých spoluhráčů-manažerů řídit ostatní i ve sportu.

Prostě a jednoduše se při něm nedokážou zbavit svých manažerských návyků.
My manažeři máme zvýšenou potřebu soutěživosti. A tak nás můžete vidět, jak své spoluhráče koučujeme, stávají se z nás kapitáni, nebo dokonce rozhodujeme o tom, zda branka padla nebo ne. Chováme se, jako bychom byli pořád ve firmě.

Nedávno jsem se nad tímto fenoménem hlouběji zamýšlel, a položil jsem si otázku, zda tato milá „úchylka“ platí obecně. Dospěl jsem k názoru, že ano. Tím, že rád sportuji, se o tom přesvědčuji stále častěji.

Lidé na určitých řídících pozicích jsou prostě zvyklí dávat instrukce. Mají tendenci řídit ostatní, musí být vždy „po jejich“. Když jde o kolektivní sport, tak to jsou oni, kdo určují, kdo s kým bude hrát, na jakou branku, kdo bude kapitánem, kdo v obraně nebo v útoku.

Jeden by si myslel, že budou mít chuť si po náročném dni odpočinout, změnit svou roli a podřídit se ostatním. Ale tak to nefunguje. Většina z nás opravdu není schopna přijmout instrukce od někoho jiného. Není na to jednoduše zvyklá.

Kdybychom chtěli skutečně odpočívat fyzicky i duševně, tak si zvolíme jiný typ sportu – ne kolektivní, ale individuální. V něm jsme sami za sebe.

Ale i tam občas dochází k zajímavým výjevům – například při tenisové dvouhře. Sám o tom jako aktivní tenista vím své. Průběžný stav většinou nechce nikdy nikdo počítat, potkají-li se ale na kurtu dva manažeři, je to jiné. Oba chtějí mít kontrolu nad zápasem a nad výsledkem. A pokud se sejdou dva muži s rozvinutým egem, dokážou se poprat jako malí kluci. Pozice a slušnost jdou stranou.
Pro mě osobně je sport především o relaxaci. Chci si ho užít, totálně vypnout, osvobodit se od přemíry zodpovědnosti. Momentem, kdy odcházím z práce, zůstává moje řídící funkce za dveřmi mé kanceláře.

Stejně jako v práci chci i ve sportu samozřejmě vítězit. Chci ale hrát po svém. Vždyť jedna z úspěšných manažerských metod je hraní rolí. Tak proč si nezahrát?

Jaké poučení z toho tedy plyne? My manažeři si při sportovních i jiných hrách skutečně nemusíme do rytmu broukat popěvek známé kapely, „...já jsem tady vedoucí“. Všichni to totiž bezpečně poznají.

Share