Berňák začal šlapat po nadnárodních firmách, 30.6.2016

Na Martinu Janečkovi, šéfu Generálního finančního ředitelství, byl vidět pocit zadostiučinění. Na finanční správu se v poslední době snášela kritika, že je přísná hlavně na drobné podniky a „velké ryby“ nechává raději plout. Když oznamoval výsledky daňových kontrol převodních cen, neodpustil si pár štiplavých poznámek na adresu svých kritiků. Za převodní neboli transferové ceny se obchoduje uvnitř nadnárodních korporací a hojně se používají k mezinárodní daňové optimalizaci.

A právě větším tlakem na kontrolu jejich správného nastavení se Janeček snažil dokázat, že se finanční správa nezastaví ani před nadnárodními podniky.
Údaje finanční správy opravdu dokládají, že za poslední dva roky tlak na kontrolu transferových cen výrazně posílil. Jen za první čtyři měsíce letošního roku doměřili úředníci na jejich kontrolách půl miliardy korun. To je přitom stejně jako za celý rok 2015 a skoro desetkrát tolik co za rok 2014. Počet kontrol přitom stoupl mezi lety 2014 a 2015 jen o třetinu. Je tedy zřejmé, že úředníci jdou na jisto a při své práci jsou mnohem efektivnější než dříve. Pro hlídání daňové optimalizace má stát přitom dobrý důvod.

Státu podle ministerstva financí kvůli ní každý rok uniká až 15 miliard korun. A právě převodní ceny na tom mají lví podíl. Větší tlak na jejich kontrolu přitom není žádným českým specifikem. Česko spíše dohání své manko z minulosti, západní státy totiž byly v kontrolách historicky tvrdší než Češi. „V posledních letech se na převodní ceny navíc zaměřily všechny daňové správy ve vyspělých zemích,“ vysvětluje Matěj Vacík ze společnosti PwC. Aktivita českých úředníků je tak součástí celoevropského trendu. V některých zemích je přitom postup úřadů dokonce ještě tvrdší.

Matka prosperuje, dcery strádají Daňová optimalizace pomocí převodních cen je v principu velmi jednoduchá. Majitele holdingu zajímá zisk celé skupiny, ne zisk poboček v jednotlivých zemích. Nadnárodní společnosti tak pomocí transferových cen přelévají zisk do zemí s nízkými daněmi. Česká pobočka díky tomu může nizozemské prodávat uměle zlevněné šroubky a lucemburským kolegům zase platit vysoké úroky za vnitropodnikovou půjčku. V obou případech zisk nakonec skončí a je zdaněn minimální sazbou třeba na Kypru. Na český finanční úřad přitom dorazí daňové přiznání dceřiné společnosti, která je ve ztrátě a na dani nic platit nebude.

Nastavení cen pro obchody uvnitř skupiny propojených podniků proto omezují tvrdá pravidla – jednotlivé společnosti spolu smí obchodovat jen za tržní ceny. Tedy takové, které by si navzájem účtovaly společnosti, jež nejsou nijak propojené.
Stanovit správnou tržní cenu ale není vždy možné. „Teoretický koncept je jednoduchý, ale jeho praktické naplnění složité,“ vysvětluje Marek Romancov, šéf daňového oddělení společnosti Deloitte. S postupující globalizací mizí podniky, které nejsou součástí žádné větší skupiny. Srovnatelné transakce, které by probíhaly mimo propojené podniky, tak často ani neexistují. Navíc dostat se k těmto údajům je kvůli jejich neveřejné povaze fakticky nemožné. „Stanovení převodních cen proto nikdy nemůže být dokonalé,“ shrnuje Romancov.

Samotná oficiální výše korporátní daně v dané zemi přitom nemusí být tím hlavním důvodem, proč tam nadnárodní korporace přelévají své zisky. Ve srovnání s ostatními státy EU patří česká firemní daň ve výši 19 procent spíše k nižším sazbám. Přesto se Česko s odlivem zisku skrze transferové ceny potýká.

„Není možné to posuzovat tak, že si vyhotovím seznam zemí a budu je hodnotit podle základní sazby daně,“ vysvětluje Ludmila Klimešová, odbornice na daňovou optimalizaci ze Specializovaného finančního úřadu.
Podstatnější jsou různé preferenční režimy zdanění, slevy na dani a benefity, které umožňují daň dále snížit.
Například v Lucembursku patří korporátní daň k jedné z nejvyšších v EU. Během takzvané aféry Lux Leaks ale vyšlo najevo, že řada nadnárodních společností si u tamních úřadů dokázala vyjednat zvláštní podmínky a sazbu daně snížit až na jednotky procent.

A své exkluzivní „daňové výhody“ má ostatně i Česko, a to v podobě slev na dani v rámci investičních pobídek. Výjimkou proto není ani situace, kdy se zisk uměle převádí do české společnosti čerpající investiční pobídku, a to klidně i ze strany jiných českých společností.

Tvrdý finančák, nejasná pravidla Přivolat na sebe pozornost finančního úřadu není nijak složité. Od roku 2015 platí v Česku pro nadnárodní firmy povinnost vykazovat vedle daňového přiznání i objem některých transakcí s pobočkami v jiných zemích. Jedná se zejména o všechny nehmotné a těžko uchopitelné služby – licenční poplatky, úroky z vnitropodnikových půjček nebo manažerské a poradenské služby. Právě ty jsou z hlediska nastavení transferových cen nejspornější. Finanční úřad pak kontroluje, jestli se služby a obchody, za které společnost platí, skutečně odehrály.
A podle databází ověřuje, jestli daná cena odpovídá ceně tržní.

Země, které pak působí na úředníky obzvlášť provokativně, jsou státy jako Lucembursko, Irsko, Kypr, Nizozemsko nebo různé švýcarské kantony. Finanční správa se pak zaměřuje zejména na společnosti, které jsou kontinuálně několik let ve ztrátě, ale čile obchodují s vlastními pobočkami v jiných zemích. Pokud totiž úředníci zjistí, že společnost vlastně jen plní rozkazy mateřské společnosti a prakticky nenese žádná podnikatelská rizika, označí ji za takzvaného smluvního výrobce či distributora.

Taková společnost by právě proto, že nemusí nést podnikatelské riziko, měla vykazovat zisk.
Podle Daniela Szmaragowského z KPMG mívají kontroly veskrze totožný průběh. „Finanční úřad v rámci mapování situace pokládá otázky cílené na to, v čem českou firmu podporuje nebo ovlivňuje mateřská společnost.
Dokazování může zahrnovat i výslech vedoucích pracovníků z vybraných oddělení, například nákupu či prodeje, kteří v dobré víře poskytnou požadovanou informaci,“ vysvětluje.

 
Přehodnocení ztráty i na malé procento zisku má obvykle za následek doměrek v řádech desítek až stovek milionů korun, nemluvě o souvisejícím příslušenství v podobě penále a úroku z prodlení.

Nesprávné nastavení cen za obchody uvnitř skupiny nemusí být ale vždy spojeno s cílenou daňovou optimalizací nebo s úmyslem přesunout zisk z České republiky do zahraničí, připomíná Jaroslav Křivánek ze společnosti Mazars: „V mnoha případech jde o chyby z neznalosti problematiky převodních cen, spíše než o cílený odliv peněz.“ To ostatně uznávají i sami daňoví úředníci. Ani zde však neznalost nikoho neomlouvá. Oslovení daňoví poradci se také shodují, že nastavení transferových cen s sebou nese vždy určitou míru nejistoty.

Zřejmě nejjednodušší cestou, jak se komplikacím s finančním úřadem vyhnout, je tak zažádat finanční úřad o takzvané závazné posouzení. To se průběhem podobá návštěvě finančních úředníků a je v zásadě předběžnou daňovou kontrolou na vyžádání. A pokud na jejím základě úředníci potvrdí, že nastavení převodních cen je v pořádku, může jej společnost bez obav používat po následující tři roky. Správní poplatek za závazné posouzení činí sice jen 10 tisíc korun, společnost však musí započítat výdaje na zhotovení požadované dokumentace. S tou přitom často pomáhají poradenské firmy, které si za své služby účtují nemalé částky.

Pokud ostatně někomu přijde vhod tvrdší postup úřadů vůči daňové optimalizaci, jsou to právě daňoví poradci specializovaní na převodní ceny. Podle společností, které týdeník Ekonom oslovil, tržby z poradenství v oblasti transferových cen v posledních letech stabilně rostou.

Publikováno v časopise Ekonom, 30.6.2016.

Share